Jdi na obsah Jdi na menu
 


Despite,Force, courage, loss and death

2. 4. 2014

 Vím,že jste chtěli spíše kratší články, ale tohle není ani tak článek. je to povídka, kterou jsem napsala už kdysi dávno. Byla zvěřejněna i na jednom blogu, kam jsem dřív přidávala vše co jsem napsala. už tam nechodím a myslím,že by bylo fajn to dát sem. Kdo nechce číst, nemusí a kdo přečte, budu vděčná za koment. Děkuju! :))

 

Ležím na posteli a snažím se neslyšet všechny ty výkřiky a výstřely. Venku nastalo povstání. Celá naše chudobná země opět bojuje proti armádě jakési země ze západu. Do mého velmi skromně zařízeného pokoje vchází otec a líbá mě na čelo.

,, Sbohem květinko…“ říká tiše. Mé tělo se chvěje a na čele mi vyrážejí malé a studené kapičky potu. Loučím se s svým otcem jen krátce a on už odchází. Odchází bojovat za naši zem, odchází zemřít kvůli zemi, kterou miluje a kterou nechce nechat na pospas západu, tak jako to udělaly ostatní země kolem nás. Dveře se zavírají a já zůstávám sama. Už ho nikdy neuvidím. Můj jediný společník je nyní 5 letý pes, Kolie. Kanon. Přichází ke mně a ulehá před mou postel, aby mě hlídal. Jakoby věděl, že musí.

Vstávám z postele a ze ztrouchnivělého starého nočního stolku vytahuji svoji poslední naději. Naději, díky které trochu pomůžu své zemi. Luk a šípy.

Jakmile otvírám dveře vedoucí ven z domu, oslní mě silné slunce. Chvilku mi trvá, než si ostrému světlu přivyknu. Když se konečně můžu rozhlédnout, nevěřím svým očím. Město je prázdné. Radnice, naše jediná impozantní stavba, už ani neexistuje. Rozhlížím  se lépe. Jsou tady lidé, vyčkávají ve skrýších. Ale vyčkávají na co?

Přehazuju si toulec přes rameno, do opasku si strkám nůž a luk držím v pravé ruce. Rychle hledám skrýš a vyčkávám spolu s ostatními lidmi.Vedle mě sedí Kanon. Po chvilce se na jasně modrém nebi objevují letadla. V dálce se k nám řítí armáda asi 200 vojáků. Chtějí nás bombardovat, pomyslím si a najednou chápu. Jsme poslední město v zemi, které vzdoruje. Ostatní to vzdali…

,, Padej!“ sykám tiše na Kanona, ale on se ani nehne. Snažím se ho odtlačit, ale on vzdoruje. Chce zůstat se mnou a ať chci nebo ne, dnes zemře i on. Tiše oddechuju. Armáda se blíží.

Na náměstí vtrhla první vlna vojáků, je jich možná 50. Lidé vybíhají ze skrýší a vrhají se na své protivníky. Vojáci jsou vybaveni pistolemi. Ty u nás nemá nikdo. Vytahuji jeden šíp a ze své skrýše pečlivě mířím na jednoho vojáka, který se blíží ze zadu k mému kamarádovi. Pouštím šíp a on zasahuje cíl. Zatím si mě nikdo nevšímá. Tímhle způsobem zabíjím ještě asi 5 vojáků. Pak už nemám na koho mířit. Celá první vlna je mrtvá, ale naši muži taky. Nastává opět ticho. Zhluboka dýchám. Hromadí se ve mě napětí a čekám co přijde dál. Jenže nic nepřichází atak se zamýšlím. Myslím na svého otce, který už je možná mrtvý, na Kanona, toho nejudatnějšího psa, kterého znám, který teď sedí vedle mě a dopuje mě energií. Z přemýšlení mě vytrhuje hlučná rána a taky to, že letím asi 5 metrů pryč od místa, kde jsem byla chovaná.

Probouzím se až po chvilce a vidím totální katastrofu. Kousek od místa kde jsem byla schovaná dopadla bomba, která mě div nezabila. Další bomby dopadají na celé město, budovy hoří, hroutí se, vzduchem létají mrtví lidé odstřelovaní silou výbuchů. A mezi tím vším lidé stále bojují s vojáky. Bez váhání se rychle vrhám do boje a nožem zabíjím zezadu spousty vojáku. Používám i šípy. Najednou si uvědomuji, že nevím kde je Kanon. V této chvíli kdy nejsem připravená mě k zemi sráží nějaký voják a míří mi nožem přímo na srdce. Než však stačí cokoliv udělat, jeho tělo se na mě hroutí a nůž mě míjí. Rychle ho ze sebe setřesu a vstávám. Rozhlížím se. Otec! Otec  po tom vojákovi hodil nůž a zabil ho. Rychle se na něj usmívám, ale poté se opět vrhám do boje.

 

Svaly mám namožené, jsem pořezaná a dokonce i postřelená do levého lýtka. Ani to mě nezastavuje v boji.Jasně prohráváme, ale i ti poslední, kteří zbili spolu e mnou, bojují dál, aby si uchovali alespoň hrdost. Přeji si, aby to všechno skončilo, přeji si, abych se mohla probudit a zjistit, že to byl jen sen. Jenže je to realita a já to vím. Ozývá se výkřik mého otce a já se rychle otáčím. Je mrtvý. Leží na zemi, z úst mu vytéká krev, která se na zemi mísí s prachem. Rozbíhám se k němu, ale už se k němu nikdy nedostanu. Ohromná síla mě vymršťuje vysoko do vzduchu a já cítím, jak mě rychle cupuje na kousíčky…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Článek

Eliška Maierová,25. 6. 2014 14:19

Teda fak dobrý.A jak to dopadlo s tím psem Kanonem?

okomentování

Ko Ky,3. 4. 2014 1:20

Tedy moc pěkné napsané,je vidět,že jsi rodilá spisovatelka:)

Odpověď

Ko Ky,3. 4. 2014 1:18

díky za kompliment :) není zač,já mám ráda vše pěkné a rozumné:)
díky za pochvalu článku inspirace;)

:-)

Andys Lust,2. 4. 2014 19:18

Lehce mě zamrazilo :-D ale pěkné!

Komentář

Dark Sayu,2. 4. 2014 17:49

Děkuju za pochvalu designu:)
Jinak ráda spřátelím:)